Hokkaido Ken & Smooth collie

SYNDROM PRÁZDNÉHO HNÍZDA

Kolikrát jen jsem si říkala, jak si vydechnu, až štěnda půjdou k novým páníčkům. Až odejdou a domem se přestane rozléhat jejich kňučení, ňafání a bouchání s prázdnou mističkou. Až ztichnou decibely jejich pokusů o štěkot a vrčení. Až přestanou nenuceně plenit pytle s granulemi, dobroty ukryté ve spíži, případně v ledničce. Jak jen jsem se těšila na časy, kdy jim bude ty příšerné porce kuřecího masa vyvařovat jiná panička ... kdy jiný páníček se bude starat o jejich včasné návraty ze zahrady do bezpečí pelíšku, kdy se všude přestanou povalovat hromady jejich gumových a pískacích hraček, plyšáků a provazů s tenisákem. Až z technické místnosti zmizí bedny se stovkami hygienických podložek, na které jsem učila prcky se venčit. Balzámem na duši mi byla představa tiché a uspořádané domácnosti, na kterou jsem zvyklá a kdy se pracovna nebude každý večer měnit v ložnici pro au-pair, kterou jsem po celé dva měsíce byla, abych slyšela každý jejich povzdech, škytnutí nebo zakňourání.

Přišel týden, kdy se sny začaly stávat skutečností a jedno štěňátko po druhém pomalu opouštělo pelíšek, aby se všichni vydali do světa a byli kamarády, parťáky a společníky svých nových majitelů. Z rodného hnízda vylétli v rozmezí pár dní téměř současně a já si vydechla opravdu zhluboka. Plna elánu jsem se s Klárkou pustila do úklidu porodní bedny, která celé dva měsíce sloužila jako bezpečné útočiště pro naše šesterčata, dřevěný kolos byl odstěhován do garáže, hromada dek a ručníků zmizela v útrobách skříní, Klárka se vrhla do závěrečného úklidu, vyleštila zrcadla, až hala zazářila jak připravená pro přijetí mezinárodní delegace. Kdy na mě dýchla svou prázdnotou? Snad s posledním odklizeným plyšáčkem a míčkem zapomenutým v koutě u botníku. Když jsem se s uspokojením rozhlédla kolem ... všechno pěkné, naleštěné a uklizené .... a tísnivě prázdné.

Ne, že bych o nich nevěděla. Každou chvíli přijde zpráva s fotkami, jak si štěňátka vedou v nových domovech. Ale přece jenom .... přistihla jsem se, že stále chodím opatrně, abych nějakému pískleti nešlápla na ocásek, rozhlížím se kolem a čekám, kdy se některé vyřítí z kouta a pověsí se mi na kalhoty, abych nemohla proklouznout ven.

A tak trochu ze stýskání, trochu z nostalgie vznikla fotogalerie nazvaná Takoví jsme byli ... a takoví jsme. Posuďte sami, jak čas letí a z malých tvorečků, kteří se sotva vešli do dlaně a psíky připomínali jen vzdáleně a se zapojením veškeré fantazie, se stávají krásní a důstojní představitelé plemene krátkosrstá kolie.