Hokkaido Ken & Smooth collie

VĚŘTE SVÉMU PSOVI ... aneb jak Kimi ke štěňatům přišla

03.11.2014 11:18

Věřte svému psovi a on bude věřit Vám a když budete mít někdy pocit, že Vás všichni opustili, on bude stále s Vámi ... tohle motto jsem zvolila pro článek věnovaný naší fence plemene hokkaido - Kimi.

     Stejně tak bych si mohla vypůjčit název filmu "50x a stále poprvé" a byl by vhodný úplně stejně. Kimi je totiž všechno možné, jen ne pes, u kterého můžete s jistotou říci, že víte, co v které situaci udělá a jak se zachová. Je svá, je originální .... a je prostě úžasná. Každou chvíli mě dokáže překvapit a musím říct, že v tom pozitivním slova smyslu. Před dvěma a půl lety jsem si přivezla domů krásného "plyšového medvídka" - tak Kimi jako malinká opravdu vypadala a musím přiznat, že byla v tu dobu tak trochu jako lék na moji tehdy bolavou duši. Svého úkolu se zhostila s plným nasazením a stylem sobě vlastním. Jak jinak, než originálně ... malé štěňátko bylo od prvních dní doma až úzkostlivě čistotné, milé, mazlivé, hravé a hledalo každou příležitost, kdy mohlo být v mé blízkosti.

     Naopak zcela důsledně se Kimi vyhýbala jakémukoliv kontaktu s cizími lidmi, tam si udržovala rezervovaný odstup a nezájem. Když přišlo období výchovy a dospívání, chvílemi to bylo "kdo z koho" a někdy z toho holt byla i remíza. Například v období, kdy byl na můj vkus docela silný mráz, venku hustě sněžilo, já lákala Kimi domů do tepla, protože naše druhá fenka Bella by do takového nečasu nešla ani omylem, ale Kimi se rozhodla, že si tu švandu se sněhem za žádnou cenu nechce nechat ujít. Tak jsem ji nechala ... zřejmě věděla, co dělá, protože kožich jí v zimě zhoustl jak lednímu medvědovi. Díky Kimi a snad i díky mé snaze pochopit povahu tohoto plemene se nám časem podařilo sladit symbiózu vzájemného soužití k oboustranné spokojenosti.

     Jestli Kimi něco opravdu nemá ráda, tak jsou to výstavy. Pochopila jsem to a netrápím ji tím, že by musela sbírat tituly do sbírky a poháry do vitríny. Jedno jsem ale věděla zcela jistě ... že bude jednou skvělá máma. Viděla jsem, že tenhle přirozený instinkt je v ní, když měla vloni štěňata naše Bella. Kimi jim byla velmi laskavou a trpělivou tetou, snášela všechny jejich vylomeniny a bedlivě je hlídala, když si Bella zalezla, aby měla chvíli klid.

     Tak jsme se letos, když nastal čas, chystaly do Polska na krytí. Říká se, že člověk pozná druhého, jaký opravdu je, v krizových situacích. A cesta za krycím psem takovou krizovkou tedy opravdu byla. Počítala jsem, že vyrazíme na víkend. Tak jsem cvičně šla s Kimi na zjištění hladiny progesteronu v pátek týden před plánovaným výjezdem - byl hodně nízko, takže pohoda. Znovu pak v úterý, kdy jsem si říkala, že to ještě stále nebude k nějaké akci, pan doktor nás pozve znovu ve čtvrtek a v pátek pojedeme. Volám v jedenáct dopoledne pro výsledky a doktor říká: "Sedněte do auta a jeďte hned, krýt musíte ještě dnes večer". No, to se sice hezky řekne, ale hůř udělá, cesta na místo určení měla být v ideálním případě 12 hodin.

     Během 30 minut jsem byla sbalená, naložila jsem Kimi a vyrazily jsme na dlouhou cestu. To jsem však ještě netušila, jak moc bude dlouhá, protože díky porouchanému autu v Polsku se nám příjezd do cíle protáhl a cesta z Budějovic nám místo 12 trvala neuvěřitelných 27 hodin, ještě ke všemu s náhradním autem. Kimi zas tak úplně blažená štěstím z cestování není, ale tentokrát, jako kdyby věděla, že je to důležité, tak ani necekla. Problém nás potkal nějakých 70 km za hranicemi, kdy auto zůstalo na tom nejhorším možném místě stát, v nepřehledném a úzkém úseku, kdy jsem ani nevěděla, kde to vlastně jsem. Postavila jsem trojúhelník, popadla Kimi a šla jsem s ní na pole, protože jsem neměla odvahu zůstat na silnici, kde svištěl jeden kamion za druhým a naše auto samozřejmě překáželo.

     Situace opravdu nic moc ... jednak nás tlačil čas, aby cesta měla vůbec smysl. Za druhé jsem si byla vědoma toho, že je to celé pro Kimi značně "nestandardní", protože ona má ráda svůj klid, pohodu a jistotu domova a vůbec jsem netušila, jak se s touhle šíleností popasuje. A tady mě Kimi znovu překvapila ... seděla jsem na mezi, snažila se tvářit statečně a přemýšlela jsem, jak tohle může dopadnout. Myšlenky lítaly jak splašené a najednou mě do reality vrátilo drcnutí Kimi do mé ruky, protlačila mi pod ní čumáček, takže jsem ji objímala, ona se přitulila a upřela na mě svůj hluboký pohled čokoládových očí, které říkaly: "Klid, to bude dobrý, nejsi tu sama, jsem tu s tebou ... a určitě to spolu zvládneme". V tu chvíli jsem zažila pocit hlubokého souznění, byť se psem, který mi ale tím nejlepším možným způsobem dával najevo, že ví, jak mi je. Zároveň mi něco říkalo, že mám věřit jejímu instinktu a pokračovat v cestě, i když se to už zdálo zbytečné. Tak jsem díky Kimi přehodnotila své původní rozhodnutí, že odsuneme krytí na jaro a teď se vrátíme domů a pokračovaly jsme dál.

     V Polsku jsme strávily u Kate dva dny a Kimi mě nepřestávala znovu a znovu překvapovat.

S jakou lehkostí a zároveň opatrností se pohybovala po cizím domě, ani nemukla a trpělivě čekala, co se bude dít. Když se Kate ptala, jestli můžeme Kimi nechat volně v přízemí, aby něco nezničila, tak jsem říkala, že ano a zároveň se modlila, aby to ráno ještě byla pravda a já si za svým názorem stála. Kimi mě po noci, kdy jsem spala jak zabitá přivítala, jako kdyby byla běžně zvyklá nocovat v cizích domácnostech, ale protože v té době už měla za sebou i pobyt v hotelu v Itálii, běhání po pláži, návštěvy restaurací, tak mi jen potvrdila, že i takové netypické situace zvládá s přehledem.

     Dnes má Kimi za sebou víc než dva týdny mateřství. A už mě ani nepřekvapuje, že jsem se nespletla a Kimi je vzornou a nesmírně pečlivou mámou. Měla těžký porod a několik dní byla tak vyčerpaná, že sotva stála na nohách. Proto je až dojemné, v jaké čistotě udržuje štěňátkům porodní bednu od prvních dní. A nejkrásnější odměnou pro mě, za to všechno, co jsme spolu už prožily, je moudrý pohled jejích očí a důvěrné přitulení její hlavičky k mé. Bezpečně pozná, když mě něco trápí, přesně diagnostikuje bolestivé místo a snaží se svým psím způsobem pomoct. A musím říct, že se jí to daří ... Kimi je originální lék na všechny bolesti fyzické a občas i duševní. Kimi, díky, že jsi, jsem šťastná, že jsi naše! Jsi přítel a parťák do nepohody a přesto, že původem jsi lovec medvědů, máš obrovskou sílu a páru jak lokomotiva, věřím Ti natolik, že k Tvé hlavě kdykoliv přitulím tu svou ...

Hokkaido-Ken je z mého pohledu velmi krásné a zajímavé plemeno, které si do dnešních dní zachovalo instinkty divokého vlka, které jsou v téměř nepochopitelném protikladu s mírou empatie a lásky, kterou je tento pes schopen své rodině dát. Má v sobě hrdost a vznešenost Ainů - původních obyvatel japonských ostrovů. Pes, který se podřídí svému pánovi jen tehdy, pokud sám usoudí, že je toho pán hoden. Když se ale hokkaido jednou rozhodne, že Vás miluje, tak celým svým srdcem a navždy.

Děkuji také Ivaně a Honzovi za úžasného psa, kterého odchovali a svěřili do naší péče :-).


Vyhledávání

Kontakt

Amico di Boemia, chovatelská stanice České Budějovice +420 724 652 100

JAK JDE ČAS S KIMI

/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-0035-1-jpg2/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-0057a-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-0219a-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-0042a-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/dsc00277-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/dsc00113-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-5141-1-1-jpg/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-5142-1-1-jpg/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-5094-jpg/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-5087-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/img-2760a-1-1-jpg1/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/dsc02670-1-jpg/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/dsc00789-jpg/
/album/jak-jde-cas-s-kimi/dsc00767-jpg/