AKIRA A TEREZKA

Dnes večer sedím nad e-mailem, který mi poslala Terezka. A slzy jak hrášky mi padají z očí. Nestává se mi až tak často, abych bulela jak želva, ale tentokrát si nemůžu pomoct a hlavně to nejde zastavit. Ani se o to nesnažím, jsou to slzičky radosti, tak jen koukám těma mokrýma očima na fotky spokojeného Akiry, stuleného v náruči šťastné Terky. A vzpomínám na dobu, kdy jsem musela rozhodnout, jaký další život budou štěňátka naší Kimi mít. Na tři narozené kuličky se hlásilo 13 zájemců a bylo mi jasné, že ani při sebelepší vůli nemohu uspokojit všechny. S některými jsem se domluvila na další vrh, ale i tak jsem musela zmobilizovat veškerou intuici, které jsem schopna, aby má rozhodnutí byla v danou chvíli správná ... jak pro budoucí majitele, tak pro malá štěňátka.

Když k nám přijela Terka s maminkou a tatínkem poprvé, potěšit se s měsíčními "klubíčky štěstí", chtěla jsem od ní slyšet, proč právě jí bych měla vytouženého pejska hokkaido-ken svěřit. Jenže Terezka měla tak velký strach nebo trému, aby se mi líbila jako budoucí majitelka u nás narozeného štěňátka, že bylo téměř nemožné z ní dostat souvislou větu. Když odjížděla, viděla jsem, že má slzy v očích a nevěděla jsem proč. Pak mi Terezka napsala. Některé věci se asi opravdu lépe píší než říkají a tak jsem si ten obrázek, proč tahle holčina tolik touží právě po pejskovi tohoto plemene, dokázala pak už poskládat sama. Sice mi to rozhodování ještě chvíli trvalo, ale nebylo to proto, že bych chtěla Terku napínat, ale protože jsem potřebovala mít sama jistotu a klid v duši, že se rozhodnu správně.

Akira odjel z Terezkou jako poslední štěňátko z vrhu o víkendu před Štědrým dnem. Nahlas jsem mu přála šťastnou cestu a v duchu šťastný život s jeho novou rodinou.

A dnes, po delší odmlce přišel krásný e-mail od Terezky. Snad se nebude zlobit, když zde alespoň kousek z něj budu citovat. Terka píše:

Akira je nejúžasnější pes, jakého jsem si mohla přát. Vůbec mi nepřijde jako pes (zní to asi zvláštně). Je to můj nejlepší kamarád, který je daleko vyspělejší a inteligentnější než ostatní psi, co znám. Má vlastní osobnost a je chytrý. Nevím jak to popsat ... prostě mi nepřijde jako pes. Miluju jeho štěkot.. to jeho brblání je k nezaplacení.

Akira mi úplně změnil život. Jsem otevřenější k lidem okolo a šťastnější. Jsem nepopsatelně šťastná, že toho blázínka mám a nikdy toho nebudu litovat! Je světlo mého života.

S pozdravem Terez a Akira

Děkuji Terezko za milá slova ... tohle přesně jsou chvíle, kdy si v hloubi své duše naplno uvědomuji, proč chovám štěňátka. Ne pro získané tituly mých psů nebo pejsků z našeho chovu, ne pro poháry a medaile na poličce, protože já výstavy upřímně nesnáším a fakt si umím představit lepší program na víkend, než dřepět v hale přeplněné lidmi a bednami se psy, kteří celý den čekají, než se budou moci na pár minut ukázat v kruhu.

Ale právě pro ty vzácné chvilky štěstí, které prožívám, když vidím, že cesta, po které se vydal každý nový majitel se svým malým štěňátkem, narozeným u nás, je smysluplná a radostná pro oba ... pro člověka i jeho psa. Hokkaido-ken je, jak se říká, psem jednoho pána. Já bych spíš řekla, že je věrným společníkem své rodiny a pokud hokkaido hluboce miluje, jeho souznění s člověkem je neuvěřitelné a fascinující. A mám velkou radost, že Akira a Terezka patří k sobě a že Akira dokázal přinést Terezce do jejího života to, co tak moc chtěla. Hokkaido-ken je totiž originální a úžasný lék na smutek nebo bolest v lidské duši.

Vím, o čem mluvím. Stejně jako dokázal Akira prozářit život Terce, tak pomohla jeho máma Kimi kdysi mně.

Více o Akirovi:

www.hokkaido-pedigree.com/details.php?id=63566

www.amico-di-boemia.cz/hokkaido-ken/stenata/odchovy/vrh-litter-a/akira-amico-di-boemia/